Přednášející
Popis
Radiouhlíkové datování historických malt je komplikováno procesy probíhajícími při zrání malt, z nichž některé mohou vzorek zestařovat a jiné omlazovat. V obecných případech je složité tyto rušivé procesy potlačit natolik, abychom došli ke správnému výsledku. Alternativními vzorky k datování jsou organické zbytky včleněné do mateřské malty, jako jsou například dřevěné uhlíky, semena, mikrobiota, dřevo nebo kosti. Tyto vzorky jsou často vnímány jako ne zcela spolehlivé, neboť jejich stáří nemusí odpovídat stáří malty. V literatuře je často zmiňován tak zvaný „problém starého dřeva“, kdy jsou pro vypalování malty použity velmi staré stromy, takže datování vzniklých uhlíků poskytuje zavádějící výsledek.
Tato práce zkoumá, jak je datování takových organických inkluzí, konkrétně dřevěných uhlíků, spolehlivé z hlediska datování mateřské malty. Pro studii byly vybrány české hrady nebo kostely, které vyhověly následujícím požadavkům: i) jejich věk je dokumentován v písemných pramenech a ideálně potvrzen buď jinou datovací metodou, nebo radiouhlíkovým datováním jiných vzorků než malt; ii) objekty mají dobře známou historii oprav a údržby; iii) nepocházejí z období po roku 1650, neboť to je z hlediska radiouhlíkového datování nepříznivé a vzorky poskytují díky kolísání aktivity $^{14}$C v přírodě několik intervalů výsledného stáří, z nichž nejstarší začíná po roce 1650 a nejmladší končí kolem roku 1950. Na pěti raně až pozdně středověkých objektech bylo navzorkováno celkem 192 uhlíků, přičemž jejich výskyt kolísal od 0,003 do 0,676 uhlíků na m$^{2}$ plochy zdi.
Porovnání datovací interpretace výsledků AMS analýz $^{14}$C a známého stáří archeologických objektů lokalit ukázalo, že problém starého dřeva není příliš rozšířený.
| Přihlásit do soutěže | Ne |
|---|
