Přednášející
Popis
Kyselina hyaluronová je polysacharid, který je hlavní složkou extracelulární matrix. V organizmu se účastní regulací různých biologických buněčných procesů.
Tato zajímavá molekula může najít uplatnění v mnoha biomedicínských oborech včetně oblasti ochrany před ionizujícím zářením anebo pro terapii poškozených tkání po negativních účincích ionizujícího záření, protože společným rysem všech orgánových poškození je zřetelná změna ve složení a struktuře extracelulární hmoty, která je závislá na přijaté dávce a buněčném složení daného orgánu.
Exogenní podání kyseliny hyaluronové snižuje poškození jater a plicní tkáně pomocí mechanizmu snížení produkce prozánětlivých cytokinů vyvolaných T lymfocytů.
Podání nanopartikulí kyseliny hyaluronové vyvolává v současné době mnoho otázek týkajících se jejich výroby, velikosti, stability, biodegrability a jejich vlivu na viabilitu buněčných populací. Další otázkou je jejich stabilita po aplikaci ionizujícího záření.
Naše odborné zaměření v souvislosti s kyselinou hyaluronovou je na léčbu radiačního poškození plic, které je nevratné a vyvolává zejména u onkologických pacientů chronické radiačně indukované plicní poškození, které vede k fibrotizaci plicní tkáně.
Proto byla provedena rozsáhlá studie odpovídající na otázky bezpečnosti nanopartikulí kyseliny hyaluronové, které by mohly po aplikaci před plánovanou radioterapií tomuto onemocnění efektivně předcházet a mohly by být použity i jako radioprotektivní látka v případě radiačních nehod.
Studie byla provedena v systému in vitro na buněčných liniích odvozených od plicních buněčných progenitorů bez aplikace a s aplikací ionizujícího záření. Výsledky ukazují vyšší biokompatibilitu měřenou pomocí cytotoxického testu a zároveň viabilitu testovaných linií ve prospěch linií, kterým byla podána kyselina hyaluronová před ozářením ve formě nanopartikulí.
